Za sedmi kopci a jedním hodně starým dubem žila malá holčička jménem Eliška. Měla kudrnaté vlasy, vždycky zvědavý pohled a neustále se ptala „Proč?“ a „Co by se stalo, kdyby…?“

Eliška bydlela s babičkou na kraji lesa. Babička byla bylinkářka, znala všechny rostliny v okolí a večer vyprávěla pohádky, které voněly po jehličí a skořici.

Jednou v noci, když babička usnula, Eliška nemohla spát. Měsíc svítil tak jasně, že celý pokojík vypadal jako zalitý stříbrnou polévkou. Eliška se zvedla z postýlky a vykoukla z okna.

A co neviděla!

Na starém dubu seděla obrovská sova. Měla zlaté oči a na krku zavěšený klíček. Jakmile Eliška vykoukla, sova kývla hlavou, roztáhla křídla — a promluvila!

„Eliško, dnes v noci se otevře brána do Nočního sovího království. Jen děti, které nezapomněly snít, tam smí vstoupit. Pojď se mnou. Tvůj klíč už čeká.“

Eliška ani chvíli neváhala. Oblékla si plášť, popadla plyšového medvídka a vyběhla z domku ven.

Kapitola 1: Průchod stříbrným kruhem

Sova ji vedla hluboko do lesa, kde Eliška nikdy nebyla. Tam, mezi kapradím a světluškami, visel ve vzduchu zářivý stříbrný kruh — brána mezi světy.

„Zavři oči,“ řekla sova, „a mysli na nejkrásnější sen, co jsi kdy měla.“

Eliška si vzpomněla na sen, kde létala mezi hvězdami a hladila duhu jako kočku.

Když oči otevřela, stála na nebi. Ale nebylo to obyčejné nebe — byla to země zavěšená ve hvězdách. Nad hlavou se vznášely létající knihy, motýli z paprsků a vzduchem pluly malinké ostrovy se světelnými domky.

Sova přistála vedle ní a proměnila se. Najednou stála před Eliškou královna sov, krásná dáma v šatech z noční oblohy.

„Vítej v Sovím království. Tady se staráme o sny. Všech lidí na světě.“

Kapitola 2: Království snů v nebezpečí

Královna vzala Elišku do velkého sálu. Stěny se měnily podle nálady — chvíli byly lesem, pak mořem, pak školní třídou plnou smíchu. Uprostřed stál Velký senovník – strom, na jehož větvích visely sny všech lidí jako zvonky.

„Ale máme problém,“ řekla královna tiše. „Některé sny mizí. Někdo je krade. Pokud je nenajdeme, lidé přestanou snít – a svět ztratí barvy.“

„A proč mi to říkáte?“ zeptala se Eliška.

„Protože jsi dítě, které stále věří ve sny. A protože máš odvahu.“

Královna jí podala malý svítící kámen a mapa se sama objevila na stěně sálu. Vedla do Údolí zapomenutých snů.

Kapitola 3: Údolí zapomenutých snů

Eliška se vydala na cestu. Potkala mnoho zvláštních bytostí — smějící se mraky, hodinového koně, který cválal pozpátku, i klavíry, co samy hrály lullaby. Ale jak šla dál, barvy kolem šedly. Byla blízko.

Když přišla k údolí, našla tam Postrachu, černou bytost složenou z prázdnoty a strachu. „Ty jsi ta, co krade sny!“ vykřikla Eliška.

„Ne kradu,“ zasyčel Postrach. „Lidé své sny sami ztrácejí. Zapomínají je. Nahrazují je starostmi, spěchem a nudou. Jen si je schovávám, když je zahodí.“

Eliška si klekla a řekla tiše: „Ale každý si může vzpomenout. A znovu snít.“

Položila kámen na zem. Ten se rozzářil a zevnitř vytryskly světelné nitky. Každá jedna vrátila ukradený sen zpátky do koruny stromu v Sovím království.

Postrach se rozplynul — ale ne ve zlosti. Proměnil se v malého černého medvídka, kterého si Eliška vzala do náruče.

Kapitola 4: Návrat

Ráno se Eliška probudila ve své postýlce. Vedle ní seděl malý černý medvídek. Ne její plyšák – ten z údolí.

A na okenním rámu ležel zlatý soví pírko.

Od té doby nikdy nezapomněla snít. A když někdy nemohla usnout, zavřela oči… a v dálce slyšela sovu, jak zpívá.

Ráno se Eliška probudila ve své postýlce. Vedle ní seděl malý černý medvídek. Ne její plyšák – ten z údolí.

A na okenním rámu ležel zlatý soví pírko.

Od té doby nikdy nezapomněla snít. A když někdy nemohla usnout, zavřela oči… a v dálce slyšela sovu, jak zpívá.

Poučení:

Nikdy nepřestaň snít. Protože sny jsou mosty mezi světem, jaký je, a světem, jaký může být.