Eliška a Hodinový zloděj snů (2. část)
(Pokračování pohádky o Sovím království)
Od té doby, co Eliška pomohla zachránit Noční soví království, uplynul celý rok. Naučila se rozpoznávat sny od přání, radosti od iluze a někdy i to, kdy je čas zavřít oči a jen v klidu dýchat.
Medvídek, kterého přinesla ze světa snů, seděl na poličce a každý večer tiše hřál. Občas se mu v noci pohnula tlapka, ale Eliška věděla, že to není náhoda — že v něm stále dříme kousek z onoho magického světa.
Jedné noci se však stalo něco zvláštního.
Kapitola 1: Hodiny, které tikají pozpátku
V pokojíku se ozvalo tik–tak, tik–tak, ale ne od Eliščiných hodin. Tento zvuk byl jiný — pomalý, hluboký, tikající pozpátku.
Otevřela oči. Ve vzduchu visely hodinové ručičky, které se otáčely proti směru času. Uprostřed stál muž v dlouhém kabátě, z poloviny stříbrný a z poloviny ze stínů. Na hlavě měl klobouk, ze kterého trčely ciferníky.
„Eliško,“ promluvil sametovým hlasem, „přišel jsem pro tebe. Čas snění je v ohrožení. A jen ty ho můžeš zastavit.“
Kapitola 2: Časová trhlina
Cesta do Sovího království tentokrát nebyla stříbrná brána. Eliška byla vtažena do víru otáčejících se hodin, které ji přenesly do města v čase.
Byla to zvláštní krajina: jedna polovina byla denní, druhá noční. Ulice byly plné dětí, které běhaly, smály se, ale najednou… se zastavily. Jakoby někdo zmrazil čas.
Královna sov ji čekala v obřím orloji uprostřed města.
„Eliško,“ řekla smutně, „někdo začal krást čas na snění. Lidé usnou, ale už nesní. Jen spí – prázdně, unaveně, bez barev. Podezření padá na tajemného Hodinového zloděje.“
„A kdo to je?“ zeptala se Eliška tiše.
„Byl to dříve náš Strážce rytmu. Staral se, aby každá noc měla dost času na sen. Ale něco se změnilo… Začal si brát čas pro sebe.“
Kapitola 3: Hodinové bludiště
Eliška dostala od královny hvězdný kompas. Ukazoval jí směr, kam mizí ukradený čas.
Musela projít bludištěm ciferníků, kde každé rozhodnutí ovlivnilo chod času. Když šla doprava, ztratila hodinu. Když doleva, vrátila se o den zpět. Musela jít po pocitu – ne po logice.
Na konci bludiště stál Hodinový zloděj. Jeho stínová část se rozrostla a zakrývala půlku oblohy.
„Proč kradeš sny?“ zvolala Eliška.
„Ne kradu!“ zvolal muž. „Lidé je sami nevyužívají! Každou noc si lehnou, ale místo snění jen odpočítávají, kolik hodin zbývá do rána. Tak jsem jim ten čas vzal zpět.“
Kapitola 4: Odpověď v tichu
Eliška chvíli mlčela. Pak si klekla, vytáhla malý snový deníček, který psala každý večer, a podala ho muži.
„Podívej, co se dá za jeden sen prožít. I když trvá jen pár vteřin.“
Muž se na stránky podíval. Byly v nich draci, duhy, maminka, co jí zpívá, ticho před prvním sněhem, první objetí po hádce.
Hodinový zloděj se zachvěl.
Jeho stín se zkrátil. Stříbrná část těla se rozjasnila. Ciferníky na jeho kabátě se začaly opět točit správně.
„Možná máš pravdu, Eliško. Možná čas na sny není něco, co si bereme… ale co si darujeme.“
Kapitola 5: Čas navždy
Když se Eliška vrátila zpět, noční svět byl v rovnováze. Děti snily. Dospělí také. I ti, co to už dávno zapomněli.
Královna sov jí dala na rozloučenou píšťalku, která umí zastavit čas — ale jen na jednu minutu, a jen když to nejvíc potřebuje.
Eliška si ji schovala pod polštář, vedle medvídka.
Epilog
Od té doby, když se někdo ptá, proč je Eliška tak klidná, když spěchá do školy, proč v tramvaji zírá z okna a usmívá se, nebo proč si zapisuje sny do sešitu, odpověď je prostá:
Věří v sny. A ví, že každá minuta se může stát věčností, když ji prožiješ srdcem.
Poučení:
Není důležité, kolik máme času. Důležité je, co s ním prožijeme — a zda v něm necháme místo i pro snění.